Reportáž z cest - Pisa
Na první noc jsem měla zamluvený pokoj v jednom hotelu
Bed and Breakfast, který mi doporučil kamarád. Blízko centra – ostatně
v Pise je vše blízko centra
Hotel jsem našla rychle, ale byl úplně tmavý, nikde nikdo,
dveře zamčené, na zazvonění se nikdo neozýval. Telefon jsem si samozřejmě nenapsala.
Chvíli jsem hledala v mobilu v emailech – našla – a tak první moje
konverzace proběhla po telefonu.
Vše šlo dobře – klíč pro mě připravený a schovaný jsem
našla, klíč krásně zaplul do zámku, ale … dveře nešly otevřít. Zápasila jsem
s tím, z telefonu se na mě linul proud italštiny a já už propadala
pocitu, že jsem při prvním pokusu domluvit se italsky propadla – vypadalo to,
že dovnitř se nedostanu.
A pak něco povolilo – možná moje přílišné soustředění na
italštinu a já otočila omylem na druhou stranu a ono to zafungovalo. Zámek se
jednoduše zamykal a odemykal na druhou stranu než jsme zvyklí.
Neuvěřitelné, jak náš mozek dělá věci automaticky tak, jak
je zná a jak nás může vyvést z míry, když něco je trochu jinak. Dveře se
otevřely a já vplula dovnitř. První zkouška italštiny tedy nakonec proběhla
dobře a mě začal první den – trochu JINAK J
Uvědomila jsem si,
jak důležité je umět se dívat trochu JINAK, nedělat věci automaticky, ale
zkoušet jiné cesty. Otočit místo napravo nalevo J
Pisa je studentské město, žije to tam až do ranních hodin. V ulicích
jsou hloučky klábosících studentů, sedí na chodnících, fontánách, v barech
a jen tak jsou a baví se. A tak jsem se přidala - s kamarádem jsme šli na koncert do
opuštěného kostela. Kostel už neslouží svému původnímu účelu, ale kulturním
událostem. Atmosféra kostela při svíčkách byla příjemná. A hudba? Byla to
taková malá soutěž několika hudebních skupin – někdo hrál něco do jazzu, někdo
víc do argentinského tanga a jedna skupina vystoupila s kytarovým
kvartetem.
Carlo a Monica a jejich nezapomenutelný klid na zahrádce, s kávou a povídáním
Žádné komentáře:
Okomentovat