Cizí jazyk je jako cokoliv jiného v našem životě. Když
něco neprocvičujeme, tak to ztrácíme. Je jedno, zda je to tanec nebo běh nebo
cizí jazyk. Když necvičíme pravidelně
jógu, tělo ztrácí pružnost, když pravidelně neběháme, tělo ztrácí kondičku. A
když nepoužíváme pravidelně cizí jazyk, tak se pomalu vytrácí. Všechno
potřebujeme oživovat, aby si to náš mozek nebo naše tělo pamatovalo.
Často se mě lidé ptají, jestli začnu nový jazyk. Ano, těším
se na další změnu a výzvu. Ale ne hned.
Platí totiž ještě jeden fakt, který jsem vypozorovala, do čím vyšší úrovně
jazyk dostanete, tedy čím více se do jazyka ponoříte a čím přirozenější
součástí se ve vašem životě stane, tím jednodušeji vám zůstává v paměti a
také tím lépe se vám opět vyvolává, když ho pak nějakou dobu nepoužíváte. Což však
neznamená, že tam zůstane, když ho nebude používat vůbec po několik let. Jazyk
musí žít, být oživován, používán a být pravidelnou součástí vašeho dne, aby
stále zůstal živý.
Právě proto bych se
chtěla ponořit ještě hlouběji a s italštinou si ještě chvilku pravidelně
hrát.
Po tříměsíčním intenzivním studiu jsem si dala oddych a pauzu,
během níž jsem si chtěla jazyk užívat, číst a tím tak s ním pobýt
přirozeně ve chvílích volna. Přišla jsem na zajímavou věc.
Neměla jsem plán, chtěla jsem si na chvíli odpočinout i od
plánu. Ale ono to bez plánu jednoduše nefunguje.
Když něco necháme tak jako, že možná, když budu mít čas, tak
ten čas většinou nepřijde. Tak se to
v běžném životě děje, neustále přichází řada jiných věcí a aktivit, které jsou
‚důležitější‘. Vytrácí se vůle a motivace. Již tím prvním krokem, tedy plánem uvedeme
svou motivaci do chodu, zařadíme rychlost, přidáme plyn a můžeme vyrazit. Bez úvodního plánu můžeme taky samozřejmě
zařadit rychlost, sešlápnout plyn a vyrazit, ale kam dorazíme? To může být
velké překvapení a nýbrž také zklamání.
Takže jsem si udělala další plán, takový jízdní řád, kterého se budu držet,
abych dorazila do ‚své‘ cílové destinace, včas a abych se cestou nezamotala do
klubka jiných povinností, které by mě k cíli nedovedly.
Takže mě čeká další tříměsícovka: prosinec – únor: studium
každý druhý den.
Trochu jsem si ulehčila, oproti prvnímu jízdnímu řádu první
tříměsícovky, kdy vlak odjížděl každý den.
V této době bych chtěla změnit to, co jsem v prvním
běhu mohla podle mého dělat jinak.
Občas jsem se totiž nechala znervóznit faktem, že když se
dívám na film, i přesto, že je v italštině a bez titulků, že ztrácím čas.
A ono to je právě naopak … to je na studiu jazyků právě to nejlepší - můžete se dívat na filmy, poslouchat
písničky, prostě si hrát, věnovat 30 min nebo hodinu hraní a vůbec to není
ztráta času. Naopak to je to, co je na studiu cizích jazyků nejbáječnější –
můžete si číst, můžete si poslouchat písničky, můžete se dívat na filmy,
setkávat s lidmi, číst na internetu … a stále se učíte a ještě k tomu
intenzivněji než v křesle s učebnicí v ruce. Možná, kdyby to
bylo houpací křeslo, tak si ten čas i s tou učebnicí užiji, ale co třeba
spojit houpací křeslo a dobrý film ... jen žádné výčitky a příjemné studium.
Vyškrábala jsem se po základním lešení a teď stojím na
vrcholu rozhledny a můžu si vybrat, nějakou specializovanou oblast, která je mi
blízká a které se chci věnovat a kde si
chci hrát. Mohu sáhnout po dobré knížce, po dobrém článku a znovu se ponořit do
toku jazyka a ještě víc si hrát než na začátku.
Takže s chutí do další tříměsícovky!
Žádné komentáře:
Okomentovat